Proč jsou ženy zahlcené

Nedávno jsem na sociálních sítích narazila na pojem mentální přetížení. Když jsem nad tím přemýšlela, přišlo mi zajímavé se u tohohle tématu na chvíli zastavit a podívat se, co se za ním vlastně skrývá. Došlo mi, že za tímhle pojmem nejsou ani tak konkrétní věci, ale spíš otázka, jak máme nastavené fungování ve vztahu a jakou odpovědnost v něm každý z nás nese.

Nejde jen o pocit, že máme hodně práce. Spíš o to, že pořád musíme něco držet v hlavě. Co je potřeba zařídit, co dochází, co bude na večeři, a na co nezapomenout. Je toho spousta.

Je to běžná součást fungování mnoha žen. Všímají si, plánují, myslí dopředu. Dělají to automaticky, bez přemýšlení, často aniž by si uvědomovaly, že i tohle je práce, která něco stojí.

Právě proto mi přišlo téma mentálního přetížení tak důležité.

Dává jméno něčemu, co je běžné, ale často schované v každodenní rutině vztahu.

Možná to znáš. Den plyne, jedna povinnost střídá druhou, večer si konečně sedneš a hlava jako by neuměla vypnout. Pořád ti tam běží seznamy a úkoly. Co koupit, co zařídit, na co nezapomenout, komu co připomenout. A někde na pozadí se objevuje i otázka, jestli to připomenutí vůbec bude stačit. A tak si to raději pohlídáš sama. A už teď cítíš, jak jsi unavená.

Teprve časem mi došlo, odkud tahle únava vlastně je. Nejen z domácích prací. Ani nutně z toho, že by partner nic nedělal. Spíš z toho, že spousta věcí se začne dít až ve chvíli, kdy jsou vyslovené, připomenuté, naplánované. A i tohle držení věcí v hlavě je práce.

Tohle je mentální zahlcení. Pocit zodpovědnosti za celek. Často se do vztahu dostává nenápadně, skoro nepozorovaně. Přes zvyklosti, které máme hluboko uložené. Přes to, co jsme viděly doma, co bylo „normální“, co se od žen vždycky tak nějak čekalo. Ne proto, že by ženy chtěly být v roli matky ke svému partnerovi.

Ale proto, že tahle role byla dlouho považovaná za samozřejmost.

Jenže partnerský vztah není vztah matka–syn. Je to vztah dvou dospělých lidí.

A náš život se mezitím změnil. Ženy dnes nejsou jen ty, které se starají, zajišťují a drží všechno pohromadě. Jsou rovnocennými partnerkami, se svými potřebami, prací, zodpovědností i hranicemi. A právě proto začíná být čím dál víc cítit napětí mezi tím, jak jsme zvyklé fungovat, a tím, jak skutečně žít chceme.

Možná právě tady se to celé láme. Protože už nejde jen o to nebýt na všechno sama. To je spíš důsledek. Hlouběji je to o tom být ve vztahu, kde jsme partneři. Dva dospělí lidé, kteří se mohou jeden na druhého spolehnout. Ne vztah, kde jeden plánuje a druhý čeká, až dostane pokyny.

Když dochází toaletní papír, nejde o papír. Jde o všímavost a zodpovědnost za společný prostor. O to, že si toho někdo všimne a v hlavě mu naskočí: tohle je potřeba vyřešit. A buď to rovnou zařídí, nebo se na tom s partnerem domluví. Bez čekání, bez připomínání, bez spoléhání se na to, že si toho všimne ten druhý.

Ve chvíli, kdy jeden partner čeká, až bude požádán, zůstává celá situace pořád v hlavě toho druhého.

Nejen samotný nákup, ale i všímání si, připomenutí, kontrola.

Možná proto se tolik žen cítí unavených, i když mají pocit, že by si vlastně neměly na co stěžovat. Nejsou unavené z práce. Jsou unavené z toho, že samy drží vztah a domácnost.

Rozdíl mezi „pomůžu ti“ a „je to i moje“ není v činu, ale v přístupu.

Pomoc znamená, že někdo nese zodpovědnost a druhý se připojí. „Je to i moje“ znamená, že zodpovědnost je sdílená od začátku.

Dobrou zprávou je, že tohle téma se dá doma otevřít. Ne výčitkami, ale pojmenováním.

Často za větou „všechno ti musím říkat stokrát“ nejsou výčitky, ale potřeby. Potřeba opory. Potřeba spolehnutí. Potřeba partnerství.

A možná k tomu stačí malý posun v tom, jak o tom mluvíme. Místo připomínání a opravování zkusit popsat, co se děje v hlavě. Co unavuje. Co chybí. Ne proto, aby někdo něco „dělal správně“, ale aby se o zodpovědnosti začalo mluvit jako o společné.

Možná si teď kladete otázku:

Co doma dělám automaticky jen proto, že se to ode mě vždycky očekávalo?

Pokud vás tohle téma oslovilo a chtěly byste ho probrat víc do hloubky, jsem tady pro vás.

Chci pravidelně dostávat články